Vzdělávání, škola, to jsou vděčná témata k diskusím. Je známo, že k tématu vzdělávání se vyjádří každý rád a s jistou mírou erudice, neboť všichni jsme absolvovali nějaký stupeň vzdělání. Bez ohledu na to, jakými stupni vzdělání jsme prošli a jakými tedy, díky němu, kompetencemi vládneme, rádi dáváme najevo, jakou ztrátou času vzdělání bylo, a pokud jsme v životě něčeho dosáhli, tak to bylo proto, že díky svým schopnostem a nadání, jsme se v praxi všemu naučili sami.
Tento přístup ke vzdělání není jen specialitou Česka, kontroverzní přístup ke vzdělávání mají lidé i v jiných zemích našeho kulturního okruhu. Vztah ke vzdělávání obecně a vzdělávání specializovanému zvlášť, je vytvářen společenským prostředím, které koncipuje obsah vzdělávání a tím také jeho zaměření. Rakouský literární vědec a filosof Konrad Liesmann k aktuální situaci píše: „V rychle se proměňujícím světě, v němž se kvalifikace, kompetence a obsahy vědění údajně stále mění, se „nevzdělanost", tedy rezignace na závazné duchovní tradice a klasické vzdělání, stala ctností, která jednotlivci umožňuje rychle, flexibilně a bez zatížení „vzdělanostním balastem" reagovat na neustále se měnící požadavky trhu. … Vědění společnosti vědění se definuje především distancí od tradiční sféry vzdělanosti. Neřídí se už ovšem ani postojem polovzdělanosti. To, co se realizuje ve vědění společnosti vědění, je sebevědomá nevzdělanost." (Liesmann, s. 51) K plnějšímu pochopení textu je třeba dodat, co je myšleno polovzdělaností a nevzdělaností.
Polovzdělanost souvisí s tím, co Adorno nazývá „odcizením ducha". Klasické vzdělání bylo zaměřeno na určitý vzdělanostní kánon, kterému bylo nutno porozumět, ztotožnit se s ním, zvnitřnit jej. Např. Sókratovo „Poznej sám sebe" v sobě zároveň nese pilnou a obtížnou práci na sobě sama („Kdo chce získat zlato, musí překutat mnoho zeminy"). Ve společnosti polovzdělanosti tento kánon lze získat, ale ne si jej již osvojit. Je to redukce kánonu na několik hesel, která si lze rychle zapamatovat, aniž by člověk vnímal nějaké souvislosti. „Poznej sám sebe" se tak stává spíše bonmotem, než pochopenou skutečností a zkušeností. Polovzdělanost, jak říká Liesmann, chce suverénně ovládat něco, co nemůže pochopit. Polovzdělanost je důsledkem zředění a snížení náplně klasického vzdělání, přistřižené podle předpokládané potřeby mladých.
„Nevzdělaností naproti tomu chápeme to, že idea vzdělanosti přestala v každém ohledu plnit normativní nebo regulační funkci. Jednoduše zmizela. Odcizený duch … je v proklamované bezduchosti poražen …vyháněním ducha z humanitních věd." Nevzdělanost v Liesmannově pojetí tedy neznamená jen absenci vědění nebo dokonce hloupost. Nevzdělanost dnes není intelektuálním deficitem … nýbrž je to rezignace na snahu vůbec něco chápat. (srov. Liesmann, s. 48-51) K polovzdělanosti a nevzdělanosti paradoxně dochází ve společnosti, která si říká společnost vědění.
Jak to vše souvisí se vzděláváním manažerů respektive obchodníků? Manažeři i obchodníci jsou (měli by být) nositeli kultivovaných mezilidských vztahů. Požadavek, na který se v praxi často zapomíná. V každodenním tlaku po zvedání výkonu jakoby vše lidské (rozuměj to, co nepřináší okamžitý efekt) bylo jenom na obtíž a zdržovalo. Tak manažeři raději sahají po „starých a osvědčených" stereotypech typu; na lidi patří přísnost, nikomu nevěř, za branou stojí dalších deset, nejsme zaopatřovací ústav atp. Významný americký teoretik Brooks velmi silně akcentuje vzdělávání lidí ve výrobních, obchodních a společenských organizacích. K tomu uvádí: „Studium managementu je vlastně studium organizačního chování. Zahrnuje zkoumání organizačních a manažerských procesů v dynamickém kontextu organizace a primárně se zabývá lidskými aspekty takovéto činnosti. Tato disciplína má kořeny v naukách o lidském chování, především v sociologii a psychologii. Je to aplikovaná věda o lidském chování, která se snaží posunout kupředu naše chápání složitosti lidského chování v organizacích. Ve studiu managementu se projevuje interdisciplinarita. Management čerpá, kromě již uvedených, do určité míry z antropologie (kultura, symboly, postoje) a politologie (projevy moci a kontroly mezi jednotlivci a skupinami. Znalost managementu by tak měla umožnit vysvětlit a předvídat lidské chování v rámci organizací a ve vhodných případech jej dokonce i řídit." (Brooks, s. 2)
Chceme-li naplnit ideál vyjádřený v předcházející větě, je nutné snažit se změnit vztah ke vzdělávání, a to nejenom u studentů škol a frekventantů kurzů, ale zejména ve veřejnosti a také učitelů. Změnit ten pomalu se šířící názor, že obsahem vzdělávání je především rozvoj tzv. praktických dovedností. Naše civilizace stojí na ideálu řecké vzdělanosti. Ta vždy kladla do popředí ideál vnitřně se tvořícího člověka. Tedy toho, kdo s úžasem si osvojuje teorii. Zde je nutno udělat krátkou odbočku. Význam řeckého slova theoria znamená přinášet svědectví. Ten kdo přináší svědectví, nejprve musel poznat a o tomto poznaném přináší svědectví těm, kteří toto poznání nemohli prozatím učinit. To je úkolem paidagoga, tedy toho, který poznal a tímto poznáním provází vzdělávané. A tady se, jako v kruhu, vracíme k tomu, co již bylo řečeno, že vzdělaný člověk zná souvislosti. Tato znalost je základem pro rozvoj dovedností a kompetencí.
Kvalita manažerského vzdělávání tedy stojí a padá se dvěma podmínkami. Zaprvé vzdělavatelé jsou těmi, kteří vládnou znalostmi a zkušenostmi a jsou schopni se zaujetím tyto předávat. Zadruhé vzdělávaní jsou otevřeni theorii, tedy ochotni přijmout svědectví o souvislostech, které jim byly prozatím ukryty. V případě manažerského vzdělávání je to prohlubování znalostí o člověku v síti profesních vztahů.
Literatura:
BROOKS, I. (2003) Firemní kultura. Brno: Computer Press.
KRATOCHVÍL, Z. (1995) Výchova, zřejmost, vědomí. Praha: Herrmann&synové.
LIESMANN, P. K. (2009) Teorie nevzdělanosti. Praha: Academia.
Autor: PhDr. Josef Kasal, Ph. D.
