Původ slova karneval bychom dnes s naprostou jistotou určili jen velmi těžko, přesto je to slovo relativně často používané. Většinou vnímáme význam tohoto slova jako synonymum zábavy, hlasité hudby, tanečnic a masek. Zejména, ale nejenom, mladí lidé vnímají pouze „performanční" část karnevalu, bez znalosti a chápání historických a náboženských souvislostí. Při vyslovení tohoto slova se většině vybaví průvody exotických tanečnic v Rio de Janeiro a příliv sexuálních turistů do tohoto a okolních měst. Jaký je však historický kontext a podstata této každoroční zábavy však tuší jen málokdo.
Jak zmiňuje ve své knize Společnost pozdní doby Profesor PhDr. Miloslav Petrusek, CSc, karneval je významnou součástí evropské kulturní tradice. Předcházel čtyřicetidennímu půstu v období čekání na Velikonoce a slavné Kristovo vzkříšení. Z pohledu sociologického pak vymezuje karneval jako neoficiální demokratický „komplement" k dominantní kultuře, který se relativizuje prostřednictvím relativizace oficiálních hodnot a to jejich komickou relativizací, degradací těchto hodnot na časově omezené období. V této knize je karneval popisován jako parazit, který se přiživuje na dominantní kultuře, který je netvůrčí, ba dokonce destruktivní. Karneval je opozicí vůči dominantní kultuře a bez ní by ztratil smysl.
Karneval původně sloužil jako ventil frustrace napětí způsobeného čtyřicetidenním půstem a dával jednou ročně příležitost prostému lidu vyjádřit nespokojenost s vrchností pomocí karikatur a vtipných představení. V tomto kontextu je vymezován i ve Slovníku kulturálních studií. Pojem vychází ze středověkého karnevalu, kde byla obyčejným lidem do určité míry povolena jinak nedovolená svoboda ve formě pamfletů proti představitelům oficiální moci ztělesňované církví a státem. Karneval tedy zahrnuje dočasné převrácení mocenského řádu odehrávající se skrze rituály, hry, posmívání se a rouhání, kdy je slušné svrženo vulgárním a král je nahrazen bláznem. Karneval představuje svět obrácený vzhůru nohama, kdy jsou současně s přemrštěnou konzumací, pitím a sexuálními aktivitami, jež často hraničí s pravidly slušného chování, potlačeny moc a autorita.
Jednou z klíčových postav karnevalového veselí je blázen. Blázen, který je dosazen na místo krále, případně papeže a ze své nově získané pozice kritizuje, zesměšňuje a možná opatrně nabádá ke změnám. Ačkoliv se prostý lid jeho vystoupeními velmi baví a každé jeho představení doprovází salvy smíchu, je nakonec zbit a zatracen. Vše se vrací do „starých" kolejí a vrchnost bez potíží přebírá oficiálně kontrolu na prostým lidem (kontrolu, které se naoko vzdala, ale nikdy jí neztratila).
Kdo je však dnes bláznem a co je předmětem karikatur, posměchu a degradace? Rozdíl mezi králi a blázny již není ani zdaleka tak dramatický, jako tomu bylo v dávné historii. Navíc jsme svědky poměrně pravidelné výměny sociálních rolí bláznů a králů. Úkolem blázna bylo vytvářet jednou do roka opozici vůči společenské vrstvě mající v rukou moc. Kdo je dnes v čele národa, kdo má v rukou moc a kdo je v opozici? Je současná inteligence a elita v čele národa, brání morální hodnoty a dohlíží spravedlivě nad životem „poddaných"? V posledních letech to vypadá spíše tak, že tzv. elita národa sama paroduje a degraduje základní a morální hodnoty, ke kterým se ve svých rétorických představení ráda upíná. Jsou to králové, kteří si dělí již tak malé panství a ze svých tribun se vzájemně zesměšňují a ponižují. Právě v jejich zájmu je, aby se většinová společnost hlavně bavila, nejlépe na účet soupeřů, neboť pak nemá čas přemýšlet. A řekněme si to upřímně, mnoho z nás nemá na přemýšlení ani chuť. Jsou to blázni, kteří volají po pořádku, návratu k hodnotám a vzájemném porozumění. Často slyšíme blázny volat po zastavení se, přemýšlení, vzájemném respektu, dialogu bez urážek, po morálce a hodnotách. Kdo jsou tito blázni v opozici většinové společnosti? Vzdělaní a inteligentní lidé, kteří přemýšlejí, vidí, slyší a jsou často na samém okraji zájmu většiny. Pouze jediné se nezměnilo. Blázni jsou chvíli zábavní, pak otravní, někteří hluční a nakonec se jich většinová společnost potřebuje rychle zbavit, neboť narušují pořádek.
V dnešní době blahobytu si jen málokdo dokáže představit čtyřicet dní půstu, dokonce si nedovedeme představit ani čtyřicet dní bez masných výrobků (s výjimkou zapřisáhlých vegetariánů a lidí lpících na církevních tradicích). Proč tedy ještě potřebujeme karneval?
Protože už si často ani neuvědomujeme, že karnevalové veselí a s ním spojená chvilková degradace hodnot, rezignace na slušnost a obžerství (konzumní přístup k životu) se stalo každodenní součástí našich životů. Přemýšlení bolí, zábava je opojná. A také jednoduchá, všude snadno dostupná. Média nás každým dnem zavalují materiálem obsahujícím explicitní násilí, sex, urážky, aby nám v krátkých přestávkách prodala další produkty zábavy, či podporující náš konzumní styl života. Pokud se již vydáme ve volném čase za hranice našich domovů, nejčastěji vyrážíme do nákupních center, abychom zde nadále ukájeli hlad po zábavě a konzumu. Tehdy jsme dokonale spokojení. Karnevalové veselí se nevyhnulo ani půdě akademické a vzdělávání. Mám osobní zkušenost se vzděláváním dospělých, kde je často jediným požadavkem zadavatele, aby bylo školení zábavné, protože jinak se zaměstnanci v budoucnu odmítnou vzdělávat. V hodnotících formulářích, kde mají posluchači možnost ohodnotit svého lektora, se dnes již pravidelně objevuje otázka, zda lektor dokázal publikum zaujmout a vést školení zábavnou formou. Očekávali byste, že se zaměstnavatel bude zajímat o to, co je ho zaměstnanci opravdu naučili a zda nových poznatků dokážou využít v praxi? Jestli má lektor dostatečné vzdělání a zkušenosti s tématem? Jak naivní a zastaralé.
Někteří možná považují současné dění ve společnosti a jednání našich „králů" za zlo. Jiní považují za zlo „blázny", kteří svojí kritiku pořádků neomezují pouze na pár dní v roce, ale rýpají celoročně. Obě tyto skupiny se často shodnou na jediném - zlo je třeba vymýtit. Jestliže zlo přirovnáme k plevelu, nabízí se myšlenka Tomáše Sedláčka: „Plevel má smysl vytrhávat jen v kontextu pole, mimo pole (například na louce nebo na stráni) se plevel nevytrhává. Potíž je v tom, že pole, louky i stráně obsadili veselí developeři a v nákupních centrech či u televize se dobro a zlo někdy jen těžko rozpozná.
Kdo se nebaví a nesměje, je blázen. Vždyť soustavně dochází k zlepšování našich životních podmínek pod pohledem našich elit. A i ti z nás, kterým není zrovna do smíchu, se naučili smích alespoň předstírat, aby na sebe neupoutávali pozornost. Smějme se tedy a bavme se, dokud můžeme!
4. Použitá literatura:
a. PETRUSEK, Miloslav. Společnost pozdní doby. 1. vyd. Praha: Sociologické nakladatelství (SLON), 2006. ISBN: 80-86429-63-6
b. SEDLÁČEK, Tomáš. Ekonomie dobra a zla. 2. vyd. Praha: 65 Pole, 2012. ISBN 978-80-87506-10-3
c. BARKER, Chris, Slovník kulturálních studií. 1. vyd. Praha: Portál, 2016. ISBN 80-7367-099-2
